Pravidla poskytování zdravotní péče, včetně farmakoterapie (podávání léků) reguluje řada právních předpisů, včetně těch, které garantují pacientovi jeho práva. Je to důležitý výdobytek posledních let, na kterém se podílely také pacientské organizace, kdy se prosazuje partnerský vztah mezi lékařem a pacientem a kdy pacient spolurozhoduje o své léčbě. Aby mohl pacient odpovědně spolurozhodovat, musí mít dostatek vhodně podaných informací, dostatek času a prostor pro případné dotazy.

Mezi ta nejdůležitější pacientova práva ve vztahu k léčbě patří zejména:

• Právo na respektování Vaší vůle při poskytování zdravotní péče.
• Právo na informace o vašem zdravotním stavu, zejména pak právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, pořizovat si její kopie a opisy či požádat o výpis ze zdravotnické dokumentace, nebo určit okruh lidí, kteří mohou informaci o Vašem stavu dostat. Můžete ale také zakázat, aby informace o Vašem zdravotním stavu někdo konkrétní dostal a můžete také vyjádřit svoji svobodnou vůli, že nechcete být informován o podrobnostech o Vašem zdravotním stavu.
• Právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, spolu s právem vybrat si poskytovatele zdravotních služeb, právo na konzultaci/názor jiného zdravotnického zařízení či lékaře (původní poskytovatel je pak povinen zpřístupnit informace o zdravotním stavu, které jsou pro posouzení nezbytné, ale může tuto službu zpoplatnit).
• Práva na úctu, důstojné zacházení, ohleduplnost a respektování soukromí.
• Právo na přítomnost blízké osoby.

Rozsah zdravotní péče, která je hrazena z veřejného zdravotního pojištění, stanoví Zákon o veřejném zdravotním pojištění. Služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a hrazené tedy přímo pacientem, musí poskytovatel zdravotní péče stanovit v ceníku, který umístí pro pacienta na viditelném místě. Lékař by Vás měl také informovat o případných doplatcích za léky, které Vám předepíše. Vždy se můžete zeptat lékaře, zda k předepsanému léku existuje varianta bez doplatku a následně se rozhodnout, jakou variantu zvolíte. Stejnou otázku můžete položit také farmaceutovi v lékárně, pokud však lékař na recept nedal upozornění, že jím předepsaný lék nesmí být zaměňován za jiný se stejnou účinnou látkou. To by Vám ale lékař měl předtím sdělit.

Jedním z klíčových práv pacienta je povinnost poskytovatele zdravotní péče vyžádat si jeho svobodný informovaný souhlas s konkrétním výkonem, léčebným či diagnostickým postupem, včetně podáním léků. Toto právo pacienta upravuje jak zákon o zdravotních službách, tak i nový Občanský zákoník. Bez takového souhlasu se až na výjimky stanovené zákonem (například stav nouze či povinné léčení), nesmí provést žádný zásah do tělesné či duševní integrity pacienta. Informovaný souhlas je buď písemný (vyžaduje- li to zákon – například když je pacient léčen v rámci klinické studie či souhlas s hospitalizací) nebo ústní.

V rozhovoru s lékařem by se měl pacient dozvědět zejména:

• Příčinu a původ nemoci, jsou-li známy, její stadium a předpokládaný vývoj.
• Jaké jsou možnosti léčby, výhody a nevýhody každé z nich a jak vysoká je pravděpodobnost úspěchu každé z nich.
• Jaký lék, proč a za jakým účelem je podáván, o důsledcích a případných omezeních v životosprávě a dosavadnímu způsobu života v souvislosti s užíváním léku, o vedlejší účinky, co v takovém případě dělat, popřípadě na koho se obrátit.
• O všech dalších alternativách léčby, které jsou podloženy vědeckými daty, včetně těch, které nejsou v ČR hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.
• O případných změnách v léčbě/ podávaného léku, včetně toho proč lékař změnu navrhuje. Je dobré vědět, že změna může být navržena výhradně z medicínských důvodů, které odráží aktuální zdravotní stav pacienta, nikoli například z ekonomických důvodů toho kterého zdravotnického zařízení.

Také nezletilému pacientovi se musí dostat poučení, a to přiměřeně rozumové a volní vyspělosti. Pacient by měl také vědět, že svůj souhlas může kdykoli v průběhu léčby odvolat či se může vzdát informací o svém zdravotní stavu. Může také určit osoby, kterým mají být sděleny informace o jeho zdravotním stavu či naopak zakázat podání takové informace konkrétním osobám.

Je jasné, že takového vzorového postupu není vždy v praxi jednoduché dosáhnout, a to z mnoha příčin jak na straně pacienta, tak také na straně lékaře či dalšího zdravotnického personálu. Bariéry jsou v komunikaci také v běžném životě a měly bychom si jich být vědomi a pokoušet se je překovávat. Na straně pacienta jde zejména o informační nerovnováhu vůči lékaři, je na „cizí půdě“, nerozumí latinským slovům, laboratorním nálezům. Proto se ptejme, nebojme se žádat vysvětlení. Pokud jsme nervózní, úzkostní a máme strach, že si lékařovy odpovědi a doporučení nebudeme pamatovat, dělejme si poznámky, nebo si sebou do ordinace přiveďme blízkého člověka. Bariéry mohou být ale i na straně lékaře – je přetížený, má málo času na pacienty, je přetížen administrativou, je po noční službě, či jen nemá takovou schopnost vcítit se do úzkostí pacienta……

Kromě našich práv jako pacientů ale mějme na paměti také naši odpovědnost vůči svému zdraví, blízkým, ale i lékaři. Pokud se společně s ním shodneme na nějakém léčebném plánu, harmonogramu vyšetření, předepsaných lécích – dodržujme to. Je to důležité pro nás a naší léčbu.

 

8.6.2018

zdroj: PhDr. Ivana Plechatá, Ústav lékového průvodce

Další články

Na přehled všech zpráv