Co je největší problém českého zdravotnictví?

Těch problémů je celá řada. Podobně jako jinde ve světě, je to financování moderní medicíny. Tedy v první řadě peníze. U nás je to ještě spojeno s nepříliš jasným žebříčkem hodnot. Většina lidí vždy považuje zdraví za jednu z hlavních priorit v životě. Každá priorita však něco stojí. A my nejsme ochotni ani v rámci osobního ani státního rozpočtu do zdraví smysluplně investovat více peněz. Kdysi jsme spočítali, že průměrné náklady rodiny do zdravotní péče nedosahují ani 3 procent domácího rozpočtu. Lidé investují více peněz například do hazardu a alkoholu než do svého zdraví. Toto číslo může být určitě zkresleno, je otázka, co do nákladů započítáme. Zda i péči léčitelů, různé neověřené přípravky a postupy atd. Rovněž procento HDP, oněch 7,5%, které jde do zdravotnictví, nepokryje zcela rozvoj moderní medicíny. V tomto ohledu stále za rozvinutými zeměmi pokulháváme. Navýšení o 1 – 1,5 % je určitým snem českých zdravotníků.

Problémem je i alokace zdrojů. O tom je stále probíhající, ale bohužel neuspořádaná diskuze. Dohadování o úhradách pojišťoven, úhradové vyhlášce, spravedlnosti odměňování v jednotlivých segmentech péče. Smutné je, že se mezi sebou dohadují i jednotlivé subjekty, například nemocnice. Patří sem i spory o rozmístění odborných center, drahých přístrojů a metod. Nejsou vždy placeny priority v péči.

Velmi mi vadí roztříštěnost českého zdravotnictví, někdy chybí kontinuita vyšetřovacích i léčebných postupů, dochází k opakování vyšetření dokonce i výkonů, což pochopitelně znamená zvýšené náklady. Velmi často chybí koordinace péče, řekl bych správný “management nemoci”. Pacientovi je někdy doporučeno, aby si sám “sehnal lékaře či hospitalizaci” té či jiné odbornosti. Časté to je u dlouhodobé péče, ale i v jiných oborech. “Sežeňte si nějakého kožaře, ortopeda…atp”. Někde je to až tristní, když zazní: ”sežeňte si nějakého onkologa…”. Vím, že toto mé tvrzení bude asi napadáno, ale ze zkušenosti z managementu nemocnice, to mohu tvrdit. Intervencí a žádostí o přijetí do péče ať již přes různé osoby, dopisy, telefony, emaily je denně velké množství.

Dalším problémem zdravotnictví je oblast informatiky:  Tady jsme různými tahanicemi, soudy a nekoncepcí státu asi hodně zaspali. Zvláště bych sem zařadil i katastrofální úroveň informací ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky), jak o tom opakovaně hovořil a publikoval Doc. Dušek a zastavením, či spíše “couváním” při kultivaci systému DRG (klasifikační systém, který zařazuje hospitalizace akutní lůžkové péče do skupin podobných medicínsky i ekonomicky a tím umožňuje porovnávat relativní náročnost na zdroje u případů zařazených do těchto skupin).

Systém vzdělávání a odměňování ve zdravotnictví. Zahodili jsme velmi dobré postupy, opakovaně je předělali. Myslím, že důvodem odchodu lékařů do zahraničí je na prvním místě nejasný a těžkopádný systém. Přednáším v šestém ročníku l. Lékařské fakulty a z diskuzí s nastávajícími doktory to jasně vyplývá. Teprve druhým, nikoliv však nedůležitým důvodem je i jejich perspektiva adekvátního finančního ohodnocení a osobní životní perspektivy.

Zdravotnictví také nepomáhá přebujelá administrativa. Kupíme stále více nesmyslných byrokratických kroků, v papírech se velmi často ztratí pacient i jeho obtíže. Není čas na komunikaci s pacientem, roste agresivita ve vztazích, někdy oboustranně. Zhoršuje se i komunikace mezi zdravotníky.

Navzdory těmto mým výhradám myslím, že je naše zdravotnictví a především naši zdravotníci jsou na velmi vysoké úrovni.

Co tedy podle Vás pomůže českému zdravotnictví?

Myslím, že je nutný širší, především odborný konsensus k další koncepci českého zdravotnictví a pak určitá kontinuita při naplňování této koncepce. Nejhorší je neustálé nekoncepční měnění cílů, politický populismus. Zdravotnictví nesmí být rukojmím politických stran. Vím, že to je velký idealismus. Zdravotnictví je bohužel velmi dobře hratelnou kartou v politice.

Uměle odděluji medicínu a zdravotnictví. Medicína jde neuvěřitelně dopředu. Zdravotnictví by mělo být schopné nové medicínské objevy aplikovat. A to je strašně drahé. Medicína je pokrok a zdravotnictví je politická aplikace.

Pro pomoc zdravotnictví je tedy důležité určit priority a vyjasnit si kritéria hodnot. Musí se jasně říct, jestli je priorita rýma, nebo vážná onemocnění. A samozřejmě je třeba mít koncepci a koordinaci.

Jaké problémy řeší v dnešní době management nemocnic?

Z hlediska chodu nemocnice je to opět hlavně ekonomická otázka, zajištění dostatku zdrojů. S tím souvisí zachování nebo lépe rozvoj zdravotní péče směrem k pacientům, dostatečné ocenění práce směrem k zaměstnancům.

Medicína se velmi rychle rozvíjí, je nutné aplikovat nové trendy, diagnostické a léčebné metody, udržet vysokou odbornou ale i etickou úroveň.

Materiál, technika ale i stavby velmi rychle stárnou, renovace je značně nákladná. Pro Fakultní nemocnici v Motole, která je v České republice největší, to platí především.

Pokud jsou peníze ve zdravotnictví tak velký problém, co si myslíte o regulačních poplatcích?

Jejich zrušení, respektive omezení, nepovažuji za šťastné. Ve funkci ministra jsem vládě navrhl, a vláda to akceptovala a předložila poslanecké sněmovně znovuzavedení hospitalizačního poplatku ve výši 60 Kč. To ale samozřejmě přijato nebylo.

Myslím, že regulační poplatky mají dvojí význam. Jednak jsou nikoliv nevýznamným finančním přínosem a skutečně mají regulační charakter. Systém poplatků nebyl jistě dokonalý, bylo by možné jej kultivovat. Jsem přesvědčen, že do určité míry redukoval některé zbytné postupy, zbytečně vyžadovanou i poskytovanou péči. Jak na straně pacientů, tak také na straně zdravotníků.

Souhlasil byste s možností, aby si pacienti mohli zaplatit nadstandardy? Nyní to přece nejde.

Já jsem podporoval, aby se nadstandardy mohly platit. Ono jich zase tak moc není. A pokud to pacient chce, ať si dražší nadstandard prostě doplatí. Například sádra. V naprosto výjimečných případech je indikovaná plastická sádra. Každý pacient může mít úplně obyčejnou sádru. Ta stačí. Ale pokud chce umělou, ať si ji doplatí, oficiálně. Obchází se to financováním různých nadací apod. Bují korupce a domnívám se, že je to i asociální, nikoliv sociální. Ale pokud by si pacient mohl doplatit, tak se ty peníze ve zdravotnictví opět otočí.

Jaké jsou trendy v medicíně, ty ve kterých vidíte budoucnost?

U diagnostik jdeme na stále nižší elementární úroveň. Například moderní zobrazovací metody směřují na jednotlivé buňky až molekuly. Genetika zlepšuje diagnostiku nemocí, ale řekne nám, zda je či není léčebný efekt použitých léků, zda má cenu ten který velmi často drahý lék aplikovat či ne.

Rozvíjí se výrazně transplantační medicína. Na vysoké úrovni je především kardiologie a kardiochirurgie, V chirurgii se jde na jedné straně na méně invazivní postupy, ve většině případů se přechází na endoskopické přístupy, robotickou chirurgii. Na straně druhé jdeme na postupy označované za heroickou medicínu, to znamená rozsáhlé transplantace i několika orgánů, transplantace střev, končetin, obličeje, proběhly už i první transplantace dělohy. Dalším trendem jsou implantace elektronických pomůcek, jednak v kardiologii a neurochirurgii, různé stimulační implantáty, kochleární implantát. Z hlediska fakultní nemocnice se snažíme tyto trendy podchytit a rozvinout.

Může pacientům pomoci prevence?

Jde o oblast velmi důležitou, mám obavu, že do určité míry momentálně poněkud opomíjenou. Jak už jsem zmínil, musí být součástí širší koncepce zdravotnictví a je samozřejmě také “politickou kartou”.

Je podle Vás vhodné zvýhodňovat pacienty, kteří dodržují preventivní doporučení?

Malusy a bonusy jsou stále diskutovány. Myslím, že nikdo nemá příliš odvahy se této problematice věnovat. Ono to opravdu není jednoduché. Kdo a jak rozhodne, že jde například o jistou neukázněnost pacienta, který se přejídá a kdy už je to známka onemocnění? Jak jednoduše a levně dokázat, zda pacient dodržel doporučení doktora, aby nekouřil nebo nepil alkohol? Má být jinak léčen pacient, kterému byl zjištěn pokročilý nádor, který nepřijal dřívější výzvu k preventivnímu vyšetření?

Vy se staráte také o české prezidenty…

Ano, prvním byl Václav Havel, kterého přivedli k panu profesorovi Pafkovi, tehdy ještě do Všeobecné fakultní nemocnice, kde ho operoval. Ředitelka nemocnice byla ekonomka a já jsem byl náměstek, jako nyní. Takže jsem se stal šéfem Havlova konzilia. Potom jsem byl šéfem konzilia Václava Klause, který ležel v nemocnici na Karlově náměstí a ležel tam také tehdejší premiér Miloš Zeman. Pak jsem přešel do Motola, stejně jako profesor Pafko. Sem na intenzivní péči přišel Václav Havel a protože ředitel je právník a ekonom, stal jsem se zase šéfem konzilia. Nakonec sem přivezli i prezidenta Miloše Zemana, takže jsem opět byl v konziliu. Musím říct, že všichni tři prezidenti byli velmi skromní, měli malé nároky a byli ukáznění pacienti. Prezident Zeman dokonce při svém pobytu v nemocnici dodržel doporučení nekouřit.

Je prezident stejný pacient jako ostatní, nebo cítíte třeba větší zodpovědnost?

I prezident je normální pacient, ale větší zodpovědnost cítím vůči veřejnosti. Všichni se o něj zajímají. Média zjišťují informace. Člověk pak musí být ostražitější. Je potřeba se dohodnout jaké informace se vydají. I prezident má právo na ochranu osobnosti.

Jak vznikla Vaše „ministerská hladinka“?

V českém rozhlase se zeptali prezidenta Zemana kolik toho denně vypije. On jim řekl, že tak šest skleniček vína a tři panáky. Já jsem o tomto rozhovoru nic nevěděl. V rozhlase pak probíhal rozhovor se mnou na úplně jiné téma a pan redaktor Veselovský se mě zeptal, jestli je extrém když člověk vypije denně šest skleniček vína a tři panáky. Já jsem začal vysvětlovat, že extrém je krajnost. Třeba traktorista s osmi promile, který po páté spadne do rybníka a pořád jezdí dál, protože jiného nemají. Netušil jsem, že se ptá na prezidenta. Takové množství alkoholu, třeba já nevypiju, ale není to v naší společnosti extrém. Tak vznikla „ministerská hladinka“ a s ní spojená široká diskuse.

Co děláte nejraději ve volném čase?

Hrajeme se ženou golf. Hraji ho špatně, ale rád. Pak ještě lyžování. Nemám žádné exotické zájmy, relaxuju jako většina lidí (smích).

 

26.1.2015

Další články

Na přehled všech rozhovorů