Branislav Sepeši z Protonového centra reagoval na můj článek Zuřivá bitva o protony a pacienty. Jelikož chceme být nezávislí a diskuzi nejen že máme rádi, ale i podporujeme, uveřejňuji zde na blogu celou a neupravenou reakci. Tu je samozřejmě nutné vnímat v kontextu, že pan Sepeši reprezentuje Protonové centrum. A oproštěna od úsečných poznámek proti mně a mému článku i rozumím jeho pohledu a byla bych schopna s ním v dílčích věcech souhlasit. Posledním odstavcem, kdy všechny kritiky hází do jednoho pytle a prakticky nazývá pokrytci, pan Sepeši bohužel celou argume ntaci posouvá do emociální roviny, která v odborné diskusi není na místě. Pro moderní léčbu rozhodně jsem a budu jí podporovat. Je ale vážným problémem, pokud by to mělo být na úkor druhých.
Má mít Česko svou vlastní protonovou terapii?
Pražské protonové centrum vytáhlo do svého boje za větší dostupnost kvalitní léčby pro české pacienty a jako podporu má silnou zbraň – petici občanů. Tedy nikoli „pouze“ petici občanů, ale implicitně také i petici pacientů, jelikož každý občan je zároveň potenciálním pacientem.
Autorka článku „Zuřivá bitva o protony a pacienty“, který vzhledem k letoře lidí v našich končinách a jejich vztahu k úspěchu bližního zřejmě nezůstane ojedinělým dílem, se zostra pustila do kritiky petice Hlas pro život. Hned první výtkou, kterou chtěla svou kritiku podepřít, si však sama udělala irelevantní. Neuvědomila si, nebo záměrně v ní zaměnila příčinnou souvislost dvou svých argumentů. Je přesvědčena, že ani všichni obyvatelé EU nevyužívají automaticky tu nejmodernější léčbu a příčinou tohoto stavu má být skutečnost, že v jejich zemi není dostupná. To sice má jistou logiku, jenže s imperativem vytvoření podmínek pro léčbu pacientů v souladu s aktuálními vědeckými poznatky v daném státě to nemá co dělat. Lépe řečeno, je to přesně naopak. Když věda přijde s novým efektivním řešením medicínského problému, je přímo etickým požadavkem zabezpečit jeho pokud možno největší dostupnost pro pacienty. Omluva nevyužívání moderní léčby její slabou dostupností v očích pacientů rozhodně neobstojí. Vždyť jaký poprask se zvedá vždy, jakmile se nejnovější a pekelně drahý lék uvádí na trh a v Česku není okamžitě dostupný. To se běhá a lítá, schvaluje a dováží, jen aby nikdo nemohl říct, že česká medicína zaostává za světem. A co je zvláštní, ampulce s několika miligramy účinné látky s komplikovaným názvem končícím na –inib nebo –tumumab a cenou několika desítek tisíc korun se nevěnuje patřičná farmakoekonomická pozornost, ani když se jich do krajiny dovezou tisíce. Jen jediná kúra takovéto léčby stojí pak tolik, co celé protonové ozařování. Co teprve když je těch kúr pro jednoho pacienta několik?
Koneckonců, západoevropské státy jako Dánsko, Holandsko, Velká Británie, Rakousko a další, ale i postsocialistické země jako Polsko, Maďarsko a Rusko určitě neomlouvají deficit nejmodernějšího způsobu léčby ionizujícím zářením jeho nedostupností, ale intenzivně se snaží jej dohnat. Proto již dnes disponují rozpracovanými projekty výstavby protonových center, v případě Spojeného království a Ruska dokonce vícečetnými. Zatím se tento nedostatek snaží nahradit vysíláním pacientů do fungujících center a naplnit tak výše zmíněný etický požadavek i preference pacientů. Pochybnost, jestli okolité státy využívají nejmodernější léčebné postupy, tedy rozhodně není namístě. Navíc je tragické, že současné vedení rezortu zdravotnictví i největší státní zdravotní pojišťovny odmítají využít náskoku, který Česko před zbytkem Evropy otevřením protonového centra získalo, nota bene bez potřeby státní investice. Stát, který se může pyšnit, že jeho občané nemusí kvalitnější a bezpečnější léčbu hledat v zahraničí, se poskytovateli této léčby staví zády.
Stejně irelevantní je i druhá výtka autorky. Jaký smysl má slovíčkaření a vrtání se v doslovném znění zákona či petice, když pointa je zřejmá? Pacient stejně vyžaduje, ba spoléhá se, že mu bude poskytnuta nejmodernější léčba. A jaký je rozdíl mezi nejmodernější léčbou a léčbou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, jak praví zákon? Jen ten, že ta druhá formulace zní vědečtěji. A jestliže je tato formulace součástí zákona, není pravda, že zákon nezaručuje pacientovi nejmodernější léčbu, jak tvrdí autorka článku.
Naopak, velice relevantní v článku je hrubá nedůslednost, pokud jde o použití dat z publikovaných mezinárodních studií. Autorka s těmito dezinterpretacemi rozhodně není sama. A jak vznikají? Problém, který i mnohé kompetentní osobnosti nehodlají překousnout, je v tom, že ze samotné fyzikální podstaty protonového záření ověřitelně vyplývá, že prakticky vždy dokáže nabídnout lepší ozařovací plán než jejich fotony. Řečeno srozumitelně, použití protonů je téměř vždy výhodnější, akorát tuto výhodu není vždy nutné využít, jelikož pokročilé fotonové techniky nabízejí v těchto případech podle současných kritérií celkem uspokojivé výsledky. To je to, co potvrzují mezinárodní studie. A další studie porovnávající nákladovou efektivitu konstatují fakt, že i přes vyšší přímou platbu, která však v porovnání s pokročilými fotonovými technikami nedosahuje ani jejich 1,5-násobku, je z dlouhodobého hlediska protonová terapie díky minimu nežádoucích účinků mnohdy i několikanásobně levnější. Je to tudíž přesně naopak, než jak tvrdí autorka a právě ignorace vyšší kvality a bezpečnosti léčby zářením ze strany kompetentních je tím, co ohrožuje finanční stránku standardní české onkologické péče. Samozřejmě, spolu s obrovskými částkami, které denně tečou na účty farma firem za systémovou onkologickou léčbu, účinnost které však nikoho nezajímá.
Do současné atmosféry kolem protonové terapie se hodí jedna výstižná paralela. V závěru své knihy The Checklist Manifesto zmiňuje její autor, americký chirurg a úspěšný publicista Atul Gawande, pozoruhodnou zkušenost. Po zavedení předoperačního kontrolního listu, který vyvinul v rámci projektu WHO a který prokazatelně zvýšil bezpečnost chirurgické léčby, zjišťoval v anketě názory kolegů na jeho používání. Dvacet procent z nich mělo zásadní výhrady, „checklist“ nepovažovalo za přínosný a odmítalo ho používat. Na další otázku „Vyžadovali byste použití checklistu, kdybyste měli vy sami podstoupit operaci?“ však odpovědělo pozitivně až 93 % chirurgů. Bylo nepochybně pokrytecké kritizovat a odmítat něco, co pro sebe téměř všichni přímo vyžadovali. A můžeme si být na sto procent jistí, že v kauze protonové léčby to bude stejné. Už proto, že pro sebe chceme všichni to nejlepší a nejmodernější, každý ze současných vášnivých odpůrců protonové terapie bezpochyby sáhne v případě vlastního nádorového onemocnění právě po ní jako po první volbě. Bez zkoumání o kolik je v tom jeho nebo jejím konkrétním případě lepší oproti fotonům. Bez pochybností, jestli cena, kterou poskytovatel za svou službu požaduje, je adekvátní bezpečné aplikaci dávky do nádorového ložiska bez rizika postižení okolních tkání. A už vůbec nebude nikdo z nich brát ohled na to, jestli svou léčbou náhodou neohrožuje poskytování standardní onkologické péče ostatním pacientům. Dnes se tito kritici stylizují do role ochránců vzácných finančních zdrojů v rezortu. A je právě účelem petice Hlas pro život, aby nezůstalo na nich, jestli si Česká republika svou vlastní protonovou terapii zaslouží.
autor:
