Záměr optimalizovat síť akutních lůžek v České republice je legitimní hned z několika důvodů. Jednak proto, že stále patříme k té menšině zemí s poměrně vysokým počtem lůžek i lékařů na 10 000 obyvatel (historicky spolu s Německem a Rakouskem), jednak proto, že se moderní medicína výrazně mění. Ani po náročnějších zákrocích a operacích většinou není nutné dlouhé vylehávání na lůžkách a mnohé operativní výkony se dají zvládnout v rámci tzv. jednodenní chirurgie.
Příliš bych nerozporovala ani tu skutečnost, že jsou to zdravotní pojišťovny, které mají v popisu práce tuto síť pro své pojištěnce vytvářet. Mají k tomu totiž nejvíce dat, jsou to ony, kdo platí a navíc mají zákonnou odpovědnost zajistit dostupnou, včasnou a kvalitní péči pro své pojištěnce. Také se nedomnívám, že v naší velmi husté síti poskytovatelů zdravotních služeb hrozí vážné riziko omezení dostupnosti péče pro pacienty. Chápu však, že pro někoho prodloužení dojezdové vzdálenosti, může znamenat problém – to ale musí řešit navazující sociální a ošetřovatelské služby a ne akutní zdravotnictví.
Co však vzbuzuje obavy, je způsob provedení a (ne)zdůvodnění změn.
Jednání – nejednání
Ačkoli na jednání s nemocnicemi měly pojišťovny celý rok, většina poskytovatelů se ortel dozvídá až dva měsíce před koncem kalendářního roku a to je nepřijatelné. Pokud se má poskytovatel chovat odpovědně ke svým pacientům, zaměstnancům, dodavatelům a dalším partnerům, musí plánovat daleko dopředu a musí mít tedy uzavřenu alespoň rámcovou smlouvu s pojišťovnami. U privátního subjektu, který nemůže spoléhat na finanční dotace krajů či měst to platí dvojnásob. Být privátním poskytovatelem, který je teď nucen omezovat provoz a propouštět, uplatním žalobu u soudu na ušlý zisk a způsobenou škodu. Daleko k realitě má i současné prohlášení ministerstva zdravotnictví, že neexistenci smlouvy pacienti nepocítí. Naopak, nemocnice pak totiž může poskytovat jen akutní péči, nikoli plánované výkony.
Smlouvy ex post a léčení na dluh
Pokračuje naprosto absurdní stav, kdy zdravotnická zařízení vlastně ani nevědí jaké služby, v jaké výši a kdy jim budou proplaceny, třebaže už byly poskytnuty. Zařízení nemají uzavřené vyúčtování předešlého roku ještě na sklonku roku následujícího. Dodatky smluv (např. na centrovou nákladnou péči) se uzavírají až v závěru aktuálního kalendářního roku a platby jsou jen zálohové, podle průměru předchozích období. Ministr to považuje za nešvar, já za pádný důvod pro radikální změnu. Pokud se nyní připravuje zákon o zdravotních pojišťovnách, povinnost pojišťoven mít na začátku roku uzavřenou transparentní smlouvu se zdravotnickým zařízení na aktuální rok by mělo být samozřejmostí a povinností. Jak to pojišťovny zařídí, nechť je na jejich managementech a dozorčích orgánech. Jsou za to placeni velmi dobře.
Netransparentní zdůvodnění změn a otazníky nad úsporami
Pokud se pojišťovny shodly na rušení či utlumení provozu konkrétních oddělení či celých nemocnic, musí veřejnosti, zřizovatelům i managementům nemocnic předložit jasná data, o která se opíraly při svém rozhodnutí a zdůvodnit ho jazykem, kterému bude každý rozumět. Neschopnost vysvětlit a odůvodnit své kroky pak nahrává všem kritikům, kteří podezírají pojišťovny z klientelismu, politikaření a msty vůči těm, kteří dělali v minulosti problémy. Podle dosavadních zjištění navíc platí, že rušit se budou zejména nemocnice a oddělení, kde poskytovali spíše „levnější“ péči. Naopak ty nemocnice, které měly až nadstandardní platby za výkony, zůstávají. Je tedy otázka, zda se opravdu systému výrazně uleví.
Co se stane se zbytnými lůžky?
Nelze šmahem přeměnit všechna akutní lůžka na lůžka dlouhodobé péče. Je pravda, že taková lůžka chybějí, ale ne všude. Také tady se musí vytvořit rozumná síť, které se ale nemůže opírat pouze o lůžka ale také o cílené ambulantní a terénní služby. Bylo by absurdní dát každého seniora či dlouhodobě nemocného, který má problémy se soběstačností do ústavu. Navíc tato lůžka vyžadují specializovaný a hlavně motivovaný personál. Představa, že se tedy na těchto lůžkách výrazně ušetří je zcestná a hlavně nebezpečná.
Pokud tedy stát zvyšuje pravomoci pojišťoven nad tvorbou sítě zdravotnických zařízení, musí také dozorovat a vyžadovat profesionální práci a plnění termínů vůči partnerům. Musí donutit pojišťovny k práci a profesionalitě, k odpovědnosti vůči pojištěncům ale i poskytovatelům. Samozřejmostí pak musí být transparentnost rozhodování, zveřejňování všech smluv a srozumitelná komunikace s veřejností. Jak ale stát tohle všechno zajistí, když se tím sám zatím neřídí?
10.11.2012
autor:
Další články
Na přehled všech komentářů
Reklama
