Téma péče o seniory se na našem blogu a FB setkalo s nebývalým zájmem našich čtenářů. Není divu – týká se totiž nás všech. Drtivá většina z nás cítí potřebu dobře se postarat o své rodiče či prarodiče a přitom správně podvědomě tušíme, že dříve či později budeme také my potřebovat péči a pomoc druhých. Je až s podivem, jak se nám daří toto tušení vytlačovat z našeho myšlení. Jak jinak totiž zdůvodnit skutečnost, že se právě této péči věnuje ze strany společnosti tak málo pozornosti.
Čemu se pozornost věnuje je výstavba zařízení pro seniory. Parafrázujeme- li sdělení MUDr. Ivy Holmerová – předsedkyně České geriatrické společnosti – na nedávné konferenci na téma zdravého stárnutí, znělo by následovně : „Pokud budeme úspěšnost péče o seniory v ČR poměřovat jen počtem vystavěných ústavů, budeme mezi evropskými zeměmi nepochybně na špici. Otázkou je, zda nové budovy jsou tím, co naši senioři nejvíce potřebují“.V této souvislosti si vždy kladu otázku, proč se některé zařízení stavějí, většinou bez předchozí analýzy místní potřebnosti. Domnívám se, že je to kombinace neznalosti potřeb seniorů, zájmu politiků zalíbit se voličům či stavebním firmám.
Tento trend stavby ústavů, dnes ještě umocňovaný potřebou restrukturalizovat lůžka akutní péče na dlouhodobá v sobě nese mnoho protikladů ale i rizik.
Předně by ústavní péče měla být až ta poslední k dispozici, pokud jiné druhy péče již nebudou možné ať už ze sociálních či zdravotních důvodů. Společnost by měla mít především zájem podpořit seniora, aby byl co nejdéle aktivní, samostatný, nezávislý, bez potřeby podpory či pomoci, s možností žít ve svém domově, v kruhu či blízkosti své rodiny a přátel. Pokud nějaká podpora je potřeba, zajistit ji nejdříve v přirozeném domácím prostředí. Pokud pečuje rodina, je třeba ji v této péči podpořit. Zde se nabízí celá řada podpůrných terénních služeb, které podpoří seniora a odlehčí pečující rodině. Mezi tyto služby patří zejména poradenství, osobní asistence, půjčovny kompenzačních pomůcek, pečovatelská služba, služba denních center a mnohé další ambulantní služby. Terénní péče je navíc pro společnost nesrovnatelně levnější než jakákoli péče ústavní. Pokud se týká komfortu pro seniora samotného, je tato péče také vhodnější.
Ústavní péče, pokud je erudovaná, nemusí zdaleka znamenat péči trvalou, jak to dnes často bývá. Kvalitní diagnostika, léčba, vhodná rehabilitace, odpovídající výživa a ošetřovatelská péče mnohdy může seniora vrátit do aktivního života, či do života, kdy podpůrné terénní služby v domácnosti budou dostačující. Rozhodující pro realizaci tohoto moderního přístupu je však soustředit se na tvorbu sítě takových služeb a ne pouze na stavbu dalších ústavů. Vyžaduje to přesné poznání potřeb seniora a vytvoření plánu služeb, který bude individuálně ušit na míru.
Mám obavu, že pokud se nyní mluví o restrukturalizaci nemocničních lůžek z akutních na dlouhodobá s cílem šetřit finanční prostředky, bude to znamenat sice více lůžek ale s nedostatečným vybavením, nedostatečným personálem a v nevyhovujících prostorech. Kvalitní dlouhodobá péče je totiž také nákladná a nenalhávejme si, že tady lze mnoho ušetřit. I když nebude potřeba tolik lékařů, o to více bude třeba kvalitních sester a dalšího ošetřovatelského personálu. Momentální představy ministerstva zdravotnictví o personálním vybavení dlouhodobé péče jsou alarmující a povede to jen k takovým tristním příběhům, které popisovala paní doktorka ve svém článku o LDN. K mým obavám přispívá i skutečnost, že se ani po 20 letech nepodařilo optimálně vyřešit vztah mezi sociální a zdravotní péči. Péče o seniory potřebuje zcela nový pohled, zájem odborníků a společnosti a pochopitelně odpovídající finanční zázemí. Osobně bych se přimlouvala také k možnosti připojistit s v produktivním věku na dlouhodobou péči.
16.4.2012
autor:
Další články
Na přehled všech komentářů
Reklama
