Ministerstvo zdravotnictví si rady tvůrce nového občanského zákoníku příliš k srdci nevzalo. Podle profesora Eliáše by se rekodifikace občanského práva měla nechat několik let zažít, aby vznikla návazná judikatura soudů a všichni si na něj zvykli. Ministr zdravotnictví ale již po necelém roce reaguje na problémy, které přineslo praktické uplatňování zákoníku.
 |
| Ilustrační foto |
Onu reakci představuje novela zákona o zdravotních službách, která nyní prochází připomínkovým řízením. Nový občanský zákoník totiž podstatně zasáhl do podmínek použití lidského těla po smrti, včetně provádění pitev. Ustanovil, že pokud člověk před svou smrtí nedal souhlas s pitvou nebo s jiným použitím těla (např. na vědecký výzkum), má se za to, že s pitvou nebo jiným použití těla nesouhlasí.
Nový občanský zákoník k tomu nicméně dodává, že zvláštní zákon může stanovit případy, kdy lze výše uvedeným způsobem postupovat bez souhlasu zemřelého. Oním zvláštním předpisem je zákon o zdravotních službách z roku 2011. Podle něj se povinné pitvy nařizují například při podezření ze spáchání trestného činu, po úmrtí těhotné ženy, dítěte do 18 let věku nebo u pacientů, kteří zemřeli při operaci.
Před nabytím účinnosti NOZ bylo navíc možné v případech, kdy existovaly závažné nejasnosti týkající se příčiny smrti, provést pitvu. Jednalo se o případy nad rámec výčtu ze zákona o zdravotních službách, aniž by musel zemřelý za svého života vyjádřit souhlas. Jak se tedy situace změnila od 1. ledna 2014? Zatímco před tímto datem proběhlo měsíčně asi 300 pitev, po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku se tento počet snížil průměrně na jednu čtvrtinu. Vymáhání souhlasu s pitvou předem, kdy pacient očekává své vyléčení, nebude zřejmě oblíbenou činností lékařů a nelze se tomu divit.
Tato situace má dopady na praktickou výuku mediků. Když to řekneme poněkud cynicky – nedostává jim materiálu, na kterém by se mohli učit. Podle ministerstva navíc hrozí zablokování postgraduálního vzdělávání budoucích patologů, kterých již v současnosti chybí kolem padesátky. Kromě toho, ztrácí se zpětná vazba pro ošetřujícího lékaře zemřelého pacienta díky nemožnosti ověřit správnost diagnostických a terapeutických postupů. To pak může mít obrovský vliv na další obdobné případy, kdy se mohou opakovat chyby, které by poznatky získané z pitvy mohly naopak odstranit.
Zastánci práv pacientů budou jistě namítat, že se jedná o jejich výrazné omezení. Člověk by přece měl mít právo rozhodnout, co se stane s jeho tělem po smrti. Na jedné straně vah tak máme důležité etické aspekty, na straně druhé zcela konkrétní přínosy pitev pro společnost. Pokud obojí argumentaci hodnotím, nemohu se ubránit pocitu, že záchrana lidských životů jak přímá (prostřednictvím poznatků z pitvy), tak nepřímá (vzdělanější lékaři) přece jen převažuje. Z tohoto důvodu považuji návrh Ministerstva zdravotnictví, aby se situace vrátila do starých kolejí, za krok správným směrem.
29.12.2014autor:
