Po deseti letech se vrací na stůl návrh na přeměnu nemocnic na novou formu neziskových organizací. Kdysi s ním neuspěl David Rath – povinnou přeměnu mu zrušil Ústavní soud. Nynější ministr zdravotnictví stejnou chybu s povinností neopakuje, navíc za ním stojí programové prohlášení vlády. I přes to si musíme klást otázku, zda nový návrh pomůže něco zlepšit takovým způsobem, aby to pocítili ti, kvůli komu zdravotnický systém existuje – tj. pacienti.
Především je třeba zdůraznit, že všechny státní nemocnice už neziskový charakter mají a jsou založeny jako příspěvkové organizace. Naopak většina nemocnic krajských má formu akciové společnosti, stejně jako nemocnice soukromé. Zařízení lůžkové péče neziskových institucí, např. církví, nabývají obvykle formu obecně prospěšné společnosti. Tedy akutní potřeba vytvářet další formu neziskové organizace neexistuje. Kromě toho je podivné, že kraje ovládané sociální demokracií, která jinak neziskový princip u lůžkových zařízení prosazuje, spoléhají především na ziskovou formu nemocnic, či dokonce nemocnice pronajímají soukromým společnostem.
Nejčastějším argumentem, proč by nemocnice měly mít neziskový charakter, je představa, že soukromý vlastník bude hledět především na maximalizaci zisku a až teprve v druhé řadě na prospěch pacientů. Naproti tomu u neziskové organizace se celý případný zisk reinvestuje zpět do kvalitnější a dostupnější péče o pacientů, hlavním cílem je naplnit „veřejný zájem“ či „společenskou potřebu.“
Tento argument by byl použitelný pouze v případě, že by systém našeho zdravotnictví fungoval v tržním prostředí, to se však neděje. Na straně příjmů zdravotnických zařízení se uplatňuje cenová regulace formou vyhlášek. O tom, který obor či výkon je ziskový, rozhoduje ministerstvo a odborné společnosti, v menší míře pak zdravotní pojišťovny, přičemž ta největší s 60 % pojištěnců je de facto státní. Jestli se tedy nějaké soukromé zařízení orientuje na ziskové obory a výkony, je to chyba těch, kteří takto administrativně rozhodují, nikoli samotného ziskového principu.
Zbývá tedy strana výdajů zdravotnických zařízení. Zde se logicky uplatňuje větší zaměření na efektivnost (nižší výdaje na jednotku produkce) u soukromých organizací, naproti tomu veřejný sektor se dlouhodobě a notoricky vyznačuje plýtváním. Zde záleží, jak se tato efektivnost projevuje. Pokud např. tím, že je soukromá nemocnice schopna nakoupit levnější zdravotnické prostředky, přístroje či léčiva, aniž by došlo ke snížení kvality, lze to hodnotit jen dobře. Pokud ale např. tím, že se šetří na kvalitním personálu, což ohrozí zdraví pacientů, to by představovalo problém.
Výše zmíněný nedostatek ale lze vyřešit stanovením pravidel pro všechny bez ohledu na formu organizace či jejího vlastníka/zakladatele. Vždyť již dnes máme pravidla třeba pro minimální počet personálu na určitém oddělení a pro další aspekty kvality a dostupnosti péče. Ale více než tato regulace by mohl působit onen proklínaný ziskový princip.
Pokud by soukromý vlastník ze své přirozené sobeckosti chtěl hromadit zisk na úkor nebohých pacientů (jak si patrně představují zastánci neziskových nemocnic), pacienti by jednoduše přestali do této nemocnice chodit a raději by šli ke konkurenci, byť by to mohlo znamenat překonat větší vzdálenost. Zisk by poklesl, nebo by se nemocnice dostala přímo do ztráty. Může si toto soukromý vlastník dovolit, narozdíl od veřejného sektoru, který může svým zařízením z peněz daňových poplatníků pomoci?
Domnívám se, že nikoli. Proto by se něměl význam neziskovosti u nemocnic přeceňovat, pacientům to nepomůže a ministr zdravotnictví by měl napřít své úsilí jinde. Třeba právě do odstraňování administrativně stanovených rozdílů v lukrativnosti některých oborů.
autor:
