Lékařské odbory opět hlasitě vyjádřily nespokojenost se slíbeným růstem platů a varují před negativním dopadem ve formě odchodu lékařů do zahraničí nebo mimo obor. Můžeme si nyní dovolit přidat více?
Připomeňme si základní matematiku. Lékařské odbory požadují pro příští rok skokový nárůst o desetinu, což představuje zvýšení objemu prostředků o cca 6 mld. Kč. Vláda však slíbila a Ministerstvo zdravotnictví hodlá garantovat zvýšení poloviční. Bavíme se tedy o třech miliardách korun, což znamená asi procento veřejných výdajů na zdravotnictví. Na první pohled malá částka. Když se však podíváme na strukturu posledních změn ve zdravotnictví, zjistíme, že jednoduché řešení neexistuje.
Toto řešení si totiž současná vláda sama zničila zrušením regulačních poplatků s celkovým dopadem asi pět miliard korun, které bude z větší části kompenzovat zvýšením platby za státní pojištěnce. Jinými slovy, prostředky protečou zdravotními pojišťovnami a poskytovatelé dostanou z našich daní to, co jsme si před tím platili přímo prostřednictvím poplatků. Další zvýšení této státní dotace však nepřichází v úvahu (deficit státního rozpočtu se plánuje na 100 mld. Kč) a získané prostředky z toho posledního byly promrhány za zmíněné kompenzace. To zástupci odborů neradi slyší.
Dále si uvědomme, že zdravotní pojišťovny od začátku recese v roce 2009 vyčerpaly většinu svých rezerv, díky kterým nedošlo k žádnému výraznému zhoršení kvality či dostupnosti zdravotní péče. Nyní se ekonomika vrátila zpět k poměrně slušnému růstu, což by mělo vést k postupné přípravě na další recesi, která dříve či později přijde. Nicméně, úhradová vyhláška na rok 2015 počítá s tím, že všechny pojišťovny s výjimkou VZP skončí v deficitu a systém jako celek také. Zde tedy také neexistuje prostor pro získání dodatečných prostředků na platy.
Odboroví předáci argumentují propastně nižším ohodnocením lékařů oproti zemím západní Evropy. Srovnávají však absolutní částky, které jsou pochopitelně vyšší v drtivé většině profesí. Kromě toho, že zapomínají na rozdíl ve vyspělosti mezi Českou republikou a Západem, zanedbávají také vliv rozdílné cenové hladiny. Pokud se podíváme na relativní výši platu, kdy srovnáváme násobky průměrné mzdy, hodnocení vypadá poněkud jinak. Tak například ambulantní specialisté v zaměstnaneckém poměru pobírají v ČR 2,16 násobek a v Norsku 1,76 násobek. Ve srovnatelných postsocialistických zemích máme převahu – v Polsku, resp. Maďarsku berou jen 1,57, resp. 1,77 násobek. Stírají se také velké rozdíly vůči Západu. Násobek pro Španělsko činí 2,33, pro Spojené království 2,43.
Debaty o vyšších platech a výhružky odborů situaci nevyřeší. Místo toho bychom se měli soustředit na zlepšení struktury ohodnocení směrem k mladým, začínajícím lékařům. U nich se platy velmi blíží průměrné mzdě při nepoměrně vyšší zátěži při studiu než u jiných absolventů. Kromě toho by se mělo zjednodušit získávání atestací a vůbec celý systém postgraduálního vzdělávání lékařů.
26.12.2014autor:
